Kapitola 5 - Za oponou I.

Všude okolo se rozprostírala tma, i když to nebyla nejpřesnější definice. Kolem nebylo nic. Pusto. Čisto. Ani náznak čehokoliv. Dalo by se ale říci, se ta nicota hemžila životem, i když to také k přesnosti mělo daleko. Lépe by bylo říci existencí či spíše vzpomínkou na existenci. Nikdo nikdy neslíbil a vědecky nepotvrdil, že po smrti bude něco dalšího.

Jedna ze vzpomínek se neklidně zavrtěla, alespoň tak, jak se mohla nehmotná věc pohybovat. Byla neklidná. V celém tom nekonečnu nicoty, spočívalo mezi existencemi v klidu několik příliš živých duší. Většinu neklid nakonec přešel. Tahle byla rozrušená příliš dlouho, což v rovině nebytí, kdy se všechno už stalo a zároveň ještě nevznikl vesmír, kdy čas běží po eónech a přitom se nepohne ani o zlomek tisíciny.

Být neklidnou duší dlouhou dobu, tisíciletí, snad celé eóny, v prostoru, kde není místo ani čas, musí mít vážný důvod.

Neklidná duše, mysl, upomínka existence cítila, že je potřebná. Cítila to tak silně, jako nikdy před tím. Pocítila to stejně jako bodnutí u srdce. Kdyby ovšem srdce měla. I ektoplazma byla v porovnání s ní pevná jako skála.

Musela něco udělat, jinak nemohla spočinout v klidu, v nic nedělání, v nicotě. Věděla, či spíše cítila, že nemůže uniknout. Neexistuje cesta z posmrtného života do kterého byla uvržena.
Touha pohnout se, uniknout do bytí začala sílit. Nehmotná mysl se pohnula. Nebylo to snadné. Zkuste se pohnout, když nemáte tělo, v místě, kde chybí všechny rozměry. V místě, kde se nejde žádný pohyb postřehnout ani provést.

Prolomila první barieru.

Objevilo se světlo, nikoliv zářivé, takové, které vídávají na konci tunelu. Byl to jen náznak světla, temnota. Ale i temnota vedle nicoty září jako sluneční kotouč. Objevil se také prostor, protože si mysl uvědomovala směr.

Nahoru. Ke světlu.

Vyrazila, děsivě pomalu. Jakoby padala dolů hustým tmavým medem. Možná to byla vteřina, možná další tisíciletí, ale mysl se zastavila. Nezdálo se, že by se vůbec přiblížila. Zarazila se a pomalu začala klesat zpět dolů. Do nicoty. Síla vůle nebyla tak silná jak se zdála. Padala zpět, ucítila přímo pod sebou nicotu. První bariéra, se před ní začala roztahovat.

Musím!

Mysl si uvědomila sama sebe. Musím!

Prolomila druhou bariéru.

Vyrazila vzhůru s novou silou. Prostor nekladl takový odpor, mysl se řítila vzhůru. Měla před sebou dlouhou cestu.

Mohla to být vteřina. Stejně jako eón. Věčnost. Pak mysl vycítila, že se blíží další překážka. V temnotě se zjevila bariera. Tentokráte rozpoznatelná. Stínové kouřmo. Mysl se proti ní vrhla. Kouřmo se bránilo. Vzdorovalo jako bublina, jako pružná blána. Poddávalo se síle, ale nehodlala prasknout, jen se vychylovala v místě působení mysli, která se snažila ze všech sil proniknout. Jako motýl z kukly.

Tlačila, drala se, silou vůle se opírala do kouřového oparu, další hranice jejího vězení. Fungovalo to. Část kouřma se vytvarovala do předmětu podobnému lidské ruce. Následovala hlava a pak druhá ruka. Mysl zrychlila. Bublina začala obepínat i lidský trup.

Mysl si uvědomila, že dostává tělo. V ten moment, bublina povolila a obalila celou mysl, čímž ji dala kouřové tělo. I přes dosavadní tmu tak detailní, že se dalo postřehnout, jak se postava usmívá. Sirius Black potřásl omámeně hlavou, ze které se mu díky prudkému pohybu oddělilo několik pramínků dýmu.

Třetí bariéra povolila.

Mysl, která patřila Blackovi, se vydala na další pouť. Nechtěla ztrácet další čas, i když věděla, že má všechen čas na světě. Vyrazila vzhůru.

Dole, hluboko v nicotě se ozvalo plop. Tedy ozvalo by se, kdyby tam byl někdo, kdo ho mohl slyšet. Ale nikdo tam nebyl. Nic se tedy neozvalo. Nic se začalo pohybovat vzhůru, dokud to neztratilo vůli a nezačalo klesat dolů. Propadlo se to zpět do nicoty. Vzápětí, což mohla být sekunda stejně jako tisíciletí, se opět odrhla a vyrazila vzhůru. Pohánělo ji jediné.

Musím!

Sledovat!

Blacka!