Nenuceně pohlédl na hodinky. Zpoždění ještě nebylo tak velké, aby začal být netrpělivý. Vlastně i on sám se opozdil, a teď stál, plival a přemýšlel, jak dlouho má ještě zůstat.
„Zdravím,“ pronesl Bill aniž se otočil, takže neviděl vteřinový záchvěv překvapení na Zachariasově obličeji.
„Zdar,“ vzpomněl si i Zacharias na své vychování a celkem slušně pozdravil. „Kdy tě ten čokl pokousal?“
„Už jsi o tom slyšel?“ Obrátil se konečně Bill a ukázal tak svou zjizvenou tvář. Změnil se, pomyslel si Bill, když si prohlížel svého dávného kamaráda ze školy.
„Neslyšel, ale nějaké zkušenosti s nimi mám a dokážu je docela dobře rozpoznat,“ usmál se Zacharias.
„Málem jsem zapomněl. Vždycky jsi chtěl být bystrozorem. Předpoklady jsi rozhodně měl.“
„To bylo dávno,“ mávl Zacharias rukou, „teď se živým jako žurnalista.“
„A máš kvůli tomu problém,“ usmál se křivě Bill.
„Znáš mě, nemůžu si zajít ani na záchod, abych někoho nenaštval,“ pokrčil rameny, „ale teď je to ještě větší průser. Všichni si myslí, že jsem temný mstitel, masakrující neschopné idioty v kápích po desítkách.“
„A copak nejsi? Už se mi něco doneslo,“ hrál si Bill na zvídavého.
„Samozřejmě že ne!“ pohoršil se Zacharias. „Já bych neublížil mouše!“ Oba dva se rozesmáli.
„Copak potřebuješ?“ přešel Bill k věci.
„Úkryt. Potřebuji místo, kde se se svými kolegy můžu schovat, aniž bych někoho omezoval.
Nemáš nějaké eso v rukávě?“
„O jednom místě vím, ale teď není příliš dostupné. Nějakou dobu bych tě mohl schovat u nás doma. Tam je tolik ochranných kouzel a zaříkadel, že by odolal přímému zásahu atomovou bombou. Kolik vás je?“
„Tři.“
„Co jsou zač?“
„Upír a bánší.“
„Jako by na tom záleželo,“ mávl Bill rukou, „už máme doma vlkodlaka.“
***
Paní Wesleyová netrpělivě přecházela po kuchyni. Teprve včera přijel Harry po té nezodpovědné akci, kterou předvedl Lupin. A teď Bill přišel s tím, že u nich bude bydlet jeho starý kamarád, upír a bánší. Jakoby ghůl nebyl už tak dost. Nejprve se pokusila namítnout, že nemají dost místa pro všechny, ale Bill ji odbyl tím, že si přivezou stan. Tohle se ji ani za mák nelíbilo.
„Kdy tady budou?“ zeptala se už poněkolikáté a prudce zafrkala, aby dala najevo svou nespokojenost.
„Je vysoce pravděpodobné, že jsem sledováni i tady. Krom toho upír i banší jsou primárně noční tvorové. A jak znám Zachariase, tak dorazí kolem třetí možná půl čtvrté,“ zopakoval Bill a pomyslel si něco o kobyle.
„Co to je za hodinu příjezdu?“ pohoršovala se a znovu zafrkala.
„To je HODINA,“ zaklapl Bill příručku boje SAS, „kdy člověk na hlídce má největší potíže udržet pozornost.“ Začal se zvedat.
„Kampak jdeš?“
„Vyrobit pár pastí, mohlo by to být užitečné.“ Zaklapaly jeho kroky, zapadly za ním dveře a během několika minut se ozývalo jen slabé šustění přesouvané hlíny.
***
Zacharias se krčil v jednom křoví na dosah aveda cavedry od Doupěte. Na to, že za jedním ramenem mu vysela Vladova bledá tvář a za druhým tvář bánší, se cítil až neobvykle v bezpečí. Vlad už několik let vysává ovoce, zeleninu, stromy, od něj nehrozí sebemenší nebezpečí.
A bánší?
Ještě i po těch letech ho fascinovalo, že ten smrtonosný tvor má tvář anděla. A tělo modelky – na tom nebylo nic zas tak překvapujícího, vzhledem k tomu, jak málo jedla poslední dobou – jen kost a kůže. O bánších se tvrdí, že křičí tomu, kdo má umřít. Není to až tak úplně pravda. Banší se živý lidskou emocí, jsou to takoví emocionální upíři, specializující se na strach. Ten nejnižší strach z vlastní smrti, posmrtného života a poslední společenské události, nad kterým už nemáte kontrolu – pohřbu.
„Vidíte je?“ Vyzvídal Zacharias, zatímco jeho dva společníci prohledávali okolí svým nočním zrakem.
„Jsou tři, necelých 700 yardů severovýchodním směrem,“ pošeptal mu upír tiše a bánší přikývla – bradou mu klovla do ramene.
„Máme šanci dostat se nepozorovaně do doupěte?“
„Vzhledem k tomu, že pokrývají jen určitou část kolem domu, tak by neměl být problém se dovnitř dostat,“ prohlásil znuděně Vlad.
„Až po vás, pane Schrecklichu,“ mávl Zacharias rukou. Vlad vyrazil jako první, Zacharias mu šel v patách a kdyby se za nimi nevznášelo koště s několika zavazadly, bánší by uzavírala průvod.
***
„Něco cítím,“ pravil první Smrtijed.
„Já nemůžu za to, že jsem měl jen konzervy s fazolí!“ Ohradil se druhý Smrtijed.
„Tebe ne! Někdo je v lese!“ sykl první.
„Co se tu děje?“ zajímal se třetí, který se právě vrátil z návštěvy lesa a teď se v matném světle nešťastně díval, že si pomočil lem temného roucha.
„Někdo jde!“ unaveně si povzdychl první a zamával hůlkou.
***
„Detekční kouzlo,“ varoval Vlad, ale všichni leželi na zemi maskováni kouzly ještě než dořekl. Kouzlo neškodně proletělo a razilo si dál cestu lesíkem a hledalo bytosti přibližně humonaidního tvaru.
„Nebude lepší je prostě zabít?“ ozvala se poprvé bánší svým medovým hlasem, který byl pravým opakem jejího smrt volajícího křiku.
„Nemůžeme! Jen by jsme je sem všechny nalákali,“ zamítl návrh Zacharias.
„Alespoň bych se do sytosti najedla,“ zamručela si a zašustila křídly.
„Nemusíš se bát, zase budeš mít přes sto čtyřicet liber, jako kdysi,“ slíbil ji mladík
„Plížením plazením vpřed!“ dodal ještě.
***
„Nic,“ sykl první. Druhý mu odpověděl jen plynovou expanzí a tichým promiň.
„Jdu se mrknou blíž,“ sdělil třetí a zmizel ve tmě.
***
Po půl hodině, kdy novináři bezpečně dosáhli relativního nebezpečí a pošahanosti Doupěte, rozlehlo se lesíkem volání o pomoc.
„Pomóóóóc! Pojďte mě sundat dolů! Něco mě chytilo za kotník a začíná se mi překrvovat hlava!“
