Prolog - Oko za oko...

Jedna z mnoha okrajových čtvrtí Londýna zamrzla v čase. Všechna okna obsadila temnota, i když půlnoc ještě zdaleka nenastala, a ulice utopená ve tmě zela prázdnotou. Žádný pohyb, hluk, volání, auto, zrnění televizního přijímače. Nic. Mrtvo.

Nikdo se nestaral o dvojici hořících domů. Z oken šlehaly plameny a ozařovaly prostranství před domy, temný kouř se valil k bezhvězdnému nebi. Všude okolo se roztáhla temnota. Veřejné osvětlení nefungovalo.

O planoucí domy se nestarali ani jejich majitelé. Leželi před nimi, jakoby se vyhřívali v žáru ohně. Nebylo tomu tak. Vyplazené zčernalé jazyky a vypoulené mléčné oči skvěle doplňovaly namodralé obličeje, zkřivené nesnesitelnou bolestí. Každý z údů byl vyklouben do groteskních úhlů. Čtyři dospělé postavy... a tři dětské.

Děti na tom byly očividně hůře než rodiče. Snadno se domýšlet proč. Rodiče se pokoušeli bránit. Neúspěšně. Odzbrojili je, chytili jejich děti a umučili je přímo před jejich očima. Jako varování, že se dospělí pokoušeli vzdorovat svému osudu. Čtveřici postav v černých kápích. A také pro zábavu a požitek z práce. Smrtijedů.

Smrtijedi stáli nehnutě na chodníku před domy, fascinováni hrou světel a stínů. V žilách jim dosud koloval adrenalin a jejich nádherný, euforický pocit nepřemožitelnosti je plnil bílým světlem. Dával jim smysl. Ten pocit moci, kterou vládli, jim umožňoval páchat podobné skutky a bavit se při tom. K větší slávě jejich pána, samozřejmě. A i když se jednalo vlastně o rozkaz, což by možná mělo jejich zapšklé mysli popouzet, nebylo tomu tak. Byli si dobře vědomi své odměny.

Kouzlo okamžiku pomalu vyprchalo, čtveřice se probudila ze svého okouzlení a konečně se vyprostila z naprosté strnulosti. Všude i nadále vládlo ticho, rušené jen popraskáváním plamenů. Žádné sirény, žádné volání o pomoc. Smrtijedi se chytali k odchodu, jeden z nich pozvedl hůlku a nad domy se objevilo znamení – Lebka s hadem. Opodál stojící kápě přikývly v němém souhlasu. Udělaly krok. Pak se zarazily.

Ulicí se provalila vlna syrové magie. Čtveřici smrtijedů fascinovala stejně jako před tím hrátky plamenů. Nebylo to přirozené. Samozřejmě, byli uživateli magie, ovšem zprostředkovatelně, skrze magickou hůlku. Toto pro ně byla nová zkušenost. Měli pocit, že mohou kouzlit i bez hůlek. Samotnou silou vůle. Vlna magie dozněla a čtveřice náhle zjistila, jak dobře jim dělala, dostala je takřka do extáze. Roztřásli se jako feťáci na absťáku.

Začal se zvedat vítr, který pomalu sílil. Hrál si s jejich plášti a pokoušel se shodit jejich kapuce, za kterými skrývali tváře. Vítr pronikal skrze oblečení, skrze samotnou tkáň až do morku kostí. Měli špatný pocit, ten nejhorší. Někdo jim kazí příjemný večer! Vzrůstal v nich vztek a rozhořčení.

Všechny lampy v ulici začaly slaboulinko žhnout. Jeden ze smrtijedů se ohnal hůlkou, ale světla nezhasla. Znovu zlostně namířil hůlkou, opět se nic nestalo. Jeho tři kumpáni se k němu připojili. I tak nezaznamenali úspěch. Začali vztekle klít a vykřikovat. Nepomohlo jim to. Světla stále svítila a zdálo se, že dokonce ještě více než před tím.

Vnitřní zvíře, nebo pud sebezáchovy, jim radilo, aby se ihned přenesli do bezpečí. Nereagovali na to. Jejich vztek, doplněný strachem z neznámého a vědomím vlastní síly, je chytil do svých osidel. Přešli proto do středu ulice, bok po boku, hůlky v rukou. Pláště jim povlávaly ve vánku a pleskaly jim kolem kotníků.

Na konci ulice, ozářené mdlým světlem lamp, se objevila postava a vykročila k zakuklencům. Kráčela pomalu, stejně jakoby šla na procházku a nebylo pochyb o tom, že s každým jejím krokem se svit lamp zvyšuje. Smrtijedi zůstali stát a jen hleděli na blížící se postavu. Po pár krocích se jeden z nich konečně probudil z okouzlení, vztáhl ruku s hůlkou vstříc přicházející postavě a zvolal: „Cruciato!“

Paprsek z hůlky vyrazil k postavě a místo toho, aby ji způsobil obrovskou bolest, začal kolem ní pobíhat jako hodný psík, dokud neztratil sílu a se zapraskáním zmizel. Postava se zastavila a prudce vymrštila ruce prsty dopředu. Z každého prstu vyrazilo malé červené světélko, které zamířilo ke smrtijedovy s napřaženou hůlkou, a postupně s uběhlou vzdáleností rostlo. Pak do smrtijeda narazilo osm světélek, velkých jako mužská pěst, a roztrhala na kousky, které rozházela po blízkém okolí.

Další dva smrtijedi postoupili o krok kupředu a vyzkoušeli na postavě vlastní kletby. Poslední smrtijed o krok ustoupil a hůlka mu vypadla z roztřesených prstů. Proudy magie ze smrtijedských hůlek se spojily a obtočily se kolem postavy jako had, který ovíjel smyčky svého těla kolem neznámého útočníka.

Svíral se, už se zdálo, že napadenou postavu přeštípne v půli. Náhle rotující proud smrtící energie se vrátil zpět a vyrazil smrtijedům jejich hůlky z rukou. Nechápavě se podívali na své prázdné ruce a pak na postavu, které vzplanuly ruce. Postava opět prudce vymrštila paže, tentokráte dlaněmi kupředu. Vylétly z nich dva plameny, které ihned začali opalovat smrtijedské tváře.

Obličeje se jim začaly škvířit, oči praskly. Oheň přestoupil i na jejich těla. Začali sebou mrskat, padli na zem snažíce se zadusit oheň, který je stravoval. Marně. Poslednímu smrtijedovi uniklo ze rtů zasténání. Tvrdě padl na kolena, když z něj vyprchal poslední zbytek vzdoru. Kolem nohou se mu rozlévala kaluž tekutiny. Jen milosrdná noc utajila její nažloutlou barvu.

Postava opět pomalu vykročila, ale vzápětí se dala do běhu, jakoby změnila názor. Světlo lamp několikrát zesílilo, už dávno přerostlo své možnosti a lampy zářily více než halogenové svítilny, blížily se k intenzitě samotného slunce. Poslední smrtijed neviděl nic jiného, než zářivě bílé světlo, světlo na konci tunelu. A pak se uprostřed oslnivé záře objevil černočerný útvar, připomínající meč. Ta černá barva bodala a zraňovala oči mnohem více, než okolo panující záře. Ovšem nebyla to žádná černá barva, byla to dokonalá temnota. Nic pohlcující dopadající světlo. Nepředstavitelný zdroj síly.

Postava se přenesla přímo před něj. Smrtijed vzhlédl a všiml si její tváře. Patřila mladému muži. Vyzařoval z ní ledový klid a rozhodnost. Mladík shlédl do vystrašených, široce rozevřených očí a meč v jeho ruce zmizel stejně rychle, jako se v nich objevil. Mladíkovi oči počaly zářit vlastním světlem. Nejdříve hnědě, pak rudě, přes indigovou až po hlubokou temnotu.

Smrtijed se chytil za hlavu a začal se na zemi svíjet bolestí. Z nosu mu vyhrkl proud krve, z nosu mu vystříkl další kubík rudé tekutiny. Žilky v očích popraskaly a oči samotné se začaly plnit krví. Rudly. Krev se začala řinout i z uší. Stékala mu po krku za límec, kde ho podivně hřála na vlastním náhle ledovém těle. Smrtijed se propad do temnoty, ze které není návratu.
Světlo zhaslo, představení skončilo. Lampy explodovaly nakumulovanou energií a rozletěly se v gejzíru horkých a ostrých střepů.

Mladý muž opět zvedl ruce, oheň hodující na obydlích vyšlehl, jakoby zalapal po dechu a zvolna uhasl. Ozvalo se několik tichých prasknutí, jak se vyvrácené ruce a nohy obětí vracely na své místa. Z tváře jim zmizela bolest a utrpení, stejně jako pěna od úst. Jejich obličeje, se zavřenýma očima, nyní vyzařovaly důstojnost a vnitřní mír. Pak se těla přeskupila a zůstala ležet vedle sebe, držíce se za ruce.

Mladík zvedl hlavu a znamení nad domem prasklo v půli a objevil se nad ním zářivě zelený meč. Nyní výjev vypadal, jakoby meč rozsekl šklebící se lebku v půli. Mladík neslyšně zmizel a ulice opět ožila. Pomalu se k místu blížil výsadek z ministerstva. Lépe řečeno, z pozůstatků ministerstva. Nespěchali, věděli co je čeká. Umučení nevinní lidé.

Tentokráte byli překvapeni. Na místě totiž nalezli i několik mrtvých smrtijedů.

A jedno velmi podivné znamení.