Kapitola 3 - Piknik v parku...

Potrhané obláčky se hnaly po nebi a slunce pronikající skrze mraky hřálo. Dokonce i Vlad, opírající se o strom, oči chráněné tmavými brýlemi, cítil, jak mu rozehřívá prastaré kosti. Park byl plný lidí, kteří si chtěli užít krásného prázdninového dne. Po parku pobíhali psi v jednom chumlu s dětmi, pronásledováni dospělými, ať už cíleně nebo náhodou.

Jen jedna jediná postava si dnešní den očividně neužívala. Zacharias ležel na lavičce poblíž labutího jezírka. Spíše se na něm rozvaloval tak, že mu samotnému nestačila. Levá ruka mu vysela dolů a levá noha směřovala šikmo vzhůru. Také on měl tmavé brýle, ale ne kvůli alergii na slunce. Zase seděl až do rána u stolu, něco kutil a upíjel gin ředěný ginem.

Vypadal jako by spal. Oči mohly být otevřené stejně jako zavřené. Sluneční brýle jsou užitečný doplněk. Na tváři se mu usadil výraz, který by mu mohla kdejaká stará mrtvola závidět. Znuděný, posměvačný a stejně nic neříkající. Vlad musel přiznat, že ještě nepotkal člověka se stejnými mimickými schopnostmi jako má Zachy. V tomto ohledu byl jediný a unikátní. Díky Bohu.

***

Bývalý ministr Rufus Scrimgeour nyní velitel ZOK, zásahového oddílu kouzel, se rozhlédl parkem a zhluboka se nadechl. Slunce neviděl už dlouho, většinou chodil k ránu spát a většinu nocí probděl. Měl zrovna schůzku s těmi otravnými novináři, kteří si vymysleli, že bude na co největší veřejnosti.

Uprostřed mudlovského parku. Scrimgeour nerad chodil mezi mudly. Vždycky když se pokoušel se obléci jako normální mudla, jeho šestý smysl mu začal říkat, že se mu to příliš nepovedlo. Kombinace barev a různých druhů ošacení, které se líbí kouzelníkům je u mudlů známkou podivínství, či dokonce velmi vážné duševní poruchy.

Scrimgeour proto začal nosit černé kalhoty a dlouhý černý kabát. A černé brýle. Jeho ochranka, čtveřice bystrozorů, se oblékla stejně. Bylo znát, že se oblékli dobře. Nikdo se na ně dvakrát nepodíval. Většina lidí je považovala za mafiány nebo špióny a raději na sebe neupozorňovala. Ještě by mohli skončit na dně Temže.

Ještě se jednou rozhlédl a konečně ho našel. Zacharias ležel poblíž, na jedné lavičce u jezera. Černé kapsáče, žluté triko a černé sako. Nedaleko postával ten jeho krvesaj v tmavě modrém obleku. Na hlavě klobouk.

Rufus si povzdechl. Není pochyb o tom, že tohle bude jeden z těch těžších věcí dnes. Ještě je třeba se vypořádat s dalším problémem, možná ještě větším. Problémem zvaným Smrtislav Underdark a jeho chronickou potřebou v zabíjení smrtijedů. Pak v doprovodu svých nenápadných stínů vyrazil k nim.

***

Voldemort seděl v křesle ve vyhřáté místnosti a tvářil se zle. Jinak to s šupinatou, beznosou tváří, které dominují rubínové oči, prostě nejde. Něco si vztekle syčel pod vousy, v jeho případě spíše jedové zuby. Být monstrum je těžké.

„Během minulé noci jsme přišli o tři bratry,“ začal pomalu vypočítávat včerejší neúspěchy. „Dále pak nám zmizel Potter, někdo se snažil vniknout do úřadovny Fénixova řádu, ale unikl.“
„Byl to ten vlčák Lupin,“ pronesl tiše jeden ze stínů poblíž.

„Jistě, Rodericku,“ přikývl chápavě Voldemort. Oči mu zajiskřili. „Nejsem tím zrovna nadšen, ale alespoň, že se jeden z vás vrátil, aby podal hlášení.“ Hladově se na smrtijeda zadíval.
„Pane!“ vyjekl Roderick a padl na kolena.

„Nyní by měla následovat scéna, kdy tě brutálně zavraždím a tvůj jekot se bude mísit s mým smíchem, aby ses stal varováním pro další,“ zamyšleně se zadíval na Rodericka, který ležel na zemi a třásl se strachem. „Ale je mi jasné, že by to byla naprostá zbytečnost a podlehnutí klišé. Krom toho, potřebuji každého schopného muže.“ Roderick se roztřeseně zvedal, v obličeji se mu zračila obrovská úleva, k jeho smůle až příliš velká.

„Na druhou stranu, je výchovný výsledek důležitý plus...“ ve Voldemortově ruce se objevila hůlka. „Je to zábava jako každá jiná. Trochu mučení bude stačit!“

„Cruciáto!“ Zahřmělo halou. Jekot trápeného muže se nesl pod její klenbou. Ovšem něco klišoidního stále chybělo. Došlo to i Voldemortvi.

„Ach ano, málem bych zapomněl,“ Voldemortův hlas byl skoro omluvný. „Ichichichichichichichichichichi...“

***

Harry, samotný a opuštěný v domě, na který měl tolik vzpomínek si přitiskl ruku k čelu. Jizva opět bolela. Nijak strašně, ale dvakrát příjemné to nebylo.
„To si nemůže ani odskočit na záchod, aniž by někoho nemučil?“ zavrčel nenaloženě a pokračoval v prohrabávání pokoje bývalých obyvatel.

***

Voldemort se mlsně olízl a schoval hůlku. Dva nejbližší smrtijedi popadli svého neprotestujícího a ztěžka dýchajícího soudruha a vytáhli ho z místnosti.
„Zábava je za námi, a teď práce!“ usmál se Voldemort vesele. Nebyl to hezký pohled a on to věděl. Usmál se ještě šířeji.

„Naštěstí se nám doneslo, že se dnes bude konat schůzka politiků s novináři. Tomu říkám dvě mouchy jednou ranou! Sedm mužů, odchod!“ Zavelel, pravou ruku zastrčenou pod lemem roucha. Mohl mnout nějaký přívěšek nebo svou bradavku. Když na to přišlo, ta bradavka mohla být úplně někoho jiného.

„A ty, můj příteli,“ otočil se na jediného muže, který se tvářil neuvěřitelně netečně, že by mu i Davidova socha mohla závidět. Ta by pravda mohla závidět skoro každému. „Navštívíš číslo 12 a porozhlédneš se tam, jestli neukrývá nějaké tajemství. A nejspíše tam budou protisnapeovské pasti.“

„Jistě,“ odvětil Serevus klidně. „Pochybuji, že by mě dokázali překvapit.“ Klidným krokem přešel halu a zmizel ve dveřích.
„Tak a teď bych si dal něco k snědku,“ zamyslel se nakonec. „Červíčku! Kuřata! A pěkně křupavá!“ Z nedaleké místnosti zaznělo vyplašené pípání malých žlutých hrudek, které někdo nesl v košíku.

***

Zachariáš neodtrhl pohled od vodní hladiny, ale přesto věděl, že je exministr za ním.
„Zdravím vás,“ pronesl klidně a vstal. Scrimgeour po něm vrhl křivý pohled.
„To vám telepaticky sdělil váš přítel?“ podezřívavě loupl okem po Vladovi, který si užíval krásného slunečního dne, a tvář se mu krémem na opalování leskla jen nenápadně.

„Ne, to mi telepaticky sdělil můj nos. Kdyby jste se té kolínské napil ještě víc, tak by mi nejspíše utekl,“ sdělil mu Zachariáš s kamennou tváří. Scrimgeourovi zrudla tvář, jeho hříva vlasů se ještě zvětšila. Vycenil zuby, úsměv ani nepotřeboval. Zachy se vyklonil a soustředěně hleděl za bývalého ministra.

„Co to ksakru děláte?“ zařval na něj poněkud vyvedený z míry.
„Čekám jestli zlostně mrsknete ocasem, stakovou tou bambulkou na konci,“ odvětil suše Zachariáš. Scrimgeour se násilím uklidnil. S tím klukem se nemohl takhle bavit, k ničemu by se nedobrali. A bylo tu něco nutného k probrání. Jeho úmysl se mu musel zračit ve tváři, protože mladík promluvil jako první.

„Jedná se nejspíše o mé články pro věštce a také mé vedení,“ neobtěžoval se dát na konec věty otázník, zato ji nacpal k prasknutí dotčenou výčitkou.
„No, přeci jen jste se k tomu dostal nestandardně,“ začal Rufus zmatený nenadálým zvratem hovoru. Vyčítavý chtěl být on!

„Nemůžu za to, že jsem nastoupil chvíli před krizí,“ pokrčil mladík rameny. „A že po rozpadu ministerstva se vedení věštce rozletělo po všech koutech země,“ zarazil se. „Kromě pana Willowmeada. Ten se rozletěl po vlastní kuchyni. Seškrabávali ho i ze sporáku.“
„Jistě,“ chytil se Scrimgeour. „A proto jste si našel ty vaše dva 'pracovníky'. Kde vlastně máte toho druhého?“
„Doma,“ odpověděl Zachy a nevšímal si jízlivosti maskující slovo pracovníky. „Vyspává se z noční sledovačky.“

„Takže je to taky takový parazit, jako váš fotograf?“ Exministr nedokázal zamaskovat nepřátelství v hlase.
„Ještě že to neslyšel,“ zakroutil mladík nesouhlasně hlavou. „On je náhodou vegan! Živí se jen mízou stromů!“
„Opravdu?“ podivil se Scrimgeour.
„Ne, pije hlavně džusy. Nejraději má mrkvový.“ Scrimgeour pochopil, že se v konverzaci opět ztrácí a rychle zavedl loď svých myšlenek blíže ke břehu, do bezpečnějších vod.

„Vy jste se chtěl dát k bystrozorům,“ prohodil otcovským tónem, kterým doufal získá alespoň špetku autority.
„Jistě, měl jsem ty nejlepší známky i předpoklady,“ souhlasil Zachariáš. „Ale nejdříve jsem vyrazil na zkušenou. Bylo to dlouhých osm let, teď už se pryč nechystám.“
„Ty své spolupracovníky jste si našel na cestě?“ zajímal se Rufus.
„Jistě, a nejen je.“
„Ovšem, pamatuji si, že jste navrhl vašeho přítele na místo učitele obrany proti černé magii,“ mručel si ministr spíše pro sebe.

„Tomas je velmi zkušený co se černé magie týká,“ pronesl Zachy po důkladném uvážení. To Scrimgeoura zaujalo.
„A je dobrý s hůlkou?“ vyzvídal.
„Ani bych neřekl, spíše mu při složitějších zaklínadlech hrozí penetrace dutiny nosní.“
„Ono už je vlastně jedno, kdo tam učí, když to tak dopadlo...“ pokýval Rufus moudře hlavou.

„Věřte mi, že on je určitě něco užitečného naučí, protože...“ Zachariáš polkl zbytek věty a zbystřil. Chloupky mu na zátylku stály v pozoru, šestý smysl drnčel jako éčková struna. Otočil se k několika nejbližším stromkům a z rukávu mu do ruky skočila hůlka. Vlad někde zmizel, už se ležérně neopíral o kmínek stromu.

„Co se to...“ nedokončil Scrimgeour. Mezi stromy se objevila dvojice postav v pláštích a vypálila salvu smrtících kleteb. Bývalý ministr se vrhl na zem, krytý čtveřicí stínů. Kletby však mířily na Zachariáše, který nevypadal, že by chtěl utíkat. Pak je, jednu po druhé poslal bleskovým pohybem zpět. Jako by vracel potlouka protivníkovi. Dvojice nestačila uhnout ani jinak zareagovat. Ječící kletby se vracely mnohem rychleji než letěly na začátku. O to se Zachariáš postaral. Vlastně se to dalo klasifikovat jako sebevražda.

„Vlade?!“ Zakřičel, když se ujistil, že v okolí nikdo není. Něco se mihlo vzduchem a upír se zabořil pět čísel do trávníku vedle něj. V rukou svíral míč. Tedy chvíli to tak vypadalo, dokud si člověk nevšiml, že z toho kape krev.

„Fuj! Zahoď to! Kdo ví, kde to leželo!“ Zavrčel na něj.
„Na něčím krku," pokrčil Vlad rameny a hodil hlavu do jezera.
„Je na čase zmizet!“ Upír jen přikývl.
„Kde jste se to naučil,“ ozvalo se za nimi. Rufus vystrkoval hlavu zpoza hradby svých goril.
„Byl jsem až neuvěřitelně talentovaný odrážeč,“ pokrčil Zachariáš rameny. „Měl jsem zůstat ve sportu a na zabíjení kašlat.“ Rychlým krokem vyrazil k mrtvým smrtijedům. Ani ho nepřekvapilo, když se další vyloupl hned před ním.

Smrtijed mávl hůlkou a mladíkovi zůstaly jen prázdné ruce. Smrtijed chtěl mávnout podruhé, ale nedostal se k tomu. Zachy mu chytil pravačku za zápěstí, a přesně usměrněným trhnutím mu ho čistě zlomil. Pak vedl stínový úder rozevřenou dlaní na solar nepřítele. Z dlaně se mu odlouplo růžové světélko, které prorazilo do smrtijeda díru s razancí splašené sbíječky.

„To je on! To je ten divomág! Zabiják smrtijedů!“ Křičel za ním Rufus a škrábal se na nohy. Zachariáš si ho nevšímal. Tohle byla chyba, teď po nich půjde kde kdo.
„Nebylo to zrovna košer,“ připustil Vlad, který se objevil poblíž něj.
„Nebylo,“ přiznal mladík. „Nechce se mi zase stěhovat.“

Pak se rozplynuli v jemném svěžím vánku, který nesl poplašené a vzteklé výkřiky až do středu Londýna.