Za zabití rodiny Buttersových mohla nejspíše bývalá práce pana P. Butterse, který pracoval na Ministerstvu kouzel v Oddělení kontroly a dohledu nad kouzelnými tvory, tvrdil článek. Rodina Richardsových byla nejspíše pobita kvůli nekouzelnickému původu paní A. Richardsové. Ovšem v čem se dnešní útok odlišuje od ostatních, které se udály za necelé dva měsíce, je to, že při něm zemřeli i všichni útočníci.
Podle zpráv je zabila další osoba nebo skupina osob, jejichž identita není známá. Nejspíše se dokonce ani nejedná o domácího odboj, protože útočníci byli zabiti zcela neznámými zaklínadly. Krizový ministerský štáb si neví rady a po neznámém hrdinovy/hrdinech nepátrá. Nejspíše to nechává na Lordu Voldemortovi. Možná.
Můžeme jen doufat, že se podaří zabránit vraždám nevinných smrtijedů, kteří se pokoušeli pomoci s hašením přístřeší. Je to opravdu vážné, když si někdo troufá na ozbrojené zabijáky bez skrupulí! Čeho se pak můžou dočkat obyčejní lidé?!
Z mrtvých útočníků byl identifikován pouze Bernard Stork. Další dva útočníci utrpěli hrozivá popálení – tak hrozná, že z nich zbylo jen několik kostí. Zbývající útočník byl brutálně rozkouskován na několik částí, jež byly následně pohozeny po blízkém okolí...
Harry si článek ještě jednou přečetl a zavrtěl hlavou. Nikdy nečekal, že s koncem Ministerstva by mohla přijít svoboda slova i do Věštce, který za to ovšem zaplatil vysokou cenu. Smrskl se na několik listů, z větší části vyplněných fotkami a nejnutnějšími zprávami. Dle všeho v redakci zůstali jen tři lidé a dopisovatel na volné noze.
Pročetl si článek znovu. Něco mu na něm nesedělo. Kromě toho, že byl psán podivným stylem, ještě používal nezvyklá slova. Tak například místo 'mudlovskému' napsal 'nekouzelnickému'. A ten jeho styl vypadá, jakoby si z té zprávy dělal srandu nebo se někomu vysmíval. Ale i tak to bylo o několik tříd lepší, než čeho by se dočkali za dřívějšího režimu.
Vytáhl vystřelovací nůž, který sebral Dudleymu, s cvaknutím ho otevřel a zlehka vyřízl článek z novin, který následně založil do kožených desek. Za ty necelé dva měsíce měl spoustu výstřižků. Byla to jediná věc, kterou mohl dělat, dokud konečně nebude plnoletý. Kromě toho se mu to ještě může hodit. Třeba se mu z toho podaří vyčíst další kroky nebo jednotlivé spojitosti a z nich předvídat nepřátelské činy a úmysly. Na jeho honu za Voldemortem se mu může hodit cokoliv.
Zdola se ozval rachot rozbíjeného nádobí. Hůlka se mu do ruky snad přenesla sama, ani si nevšiml, kdy ji vytáhl.
„Tonksová?!“
„Promiň Harry,“ ozval se ze kuchyně hlas Tonksové. „Rozbila jsem hrnek s čajem. Reparo!“
„To je dobrý,“ oddechl si Harry a odložil hůlku. „Už jsem se lekl, že se něco děje.“
Pořád si ještě nezvykl, že je doma sám. Jeho teta se strýcem, když se dozvěděli, že jim hrozí reálné nebezpečí, popadli jeho bratrance a odjeli na dlouhou dovolenou. Harry zůstal sám jen se seznamem věcí, které má udělat. Bezpečný úkryt pro něj ještě neměli připravený, bylo to příliš brzo a naklást velkou spoustu zaklínadel a kleteb trvalo dlouhý čas. Proto se rozhodli, že se budou v dohlížení na Harryho prozatím střídat.
Harry byl za to rád. Nosili mu noviny, informace a mohl si s nimi vykládat. Dost možná to byly nejlepší prázdniny jaké kdy u Dursleyů strávil. Možná.
Pomalu se začalo smrákat. Na ulici se najednou rozlehl značný rachot, který nezaměnitelně patřil velmi silné motorce. Zastavil u jejich domu. Harry se zvedl, aby se podíval, kdo přijel. Motorka značila Hagrida.
Zatmělo se mu před očima a země ho udeřila do hlavy. Příliš ho to nerozhodilo. Jizva bolela tak, že mu málem praskla hlava.
***
Lord Voldemort zuřil. Zuřil tak strašně, že se celá společnost krčila při zemi tak nízko, že je nebylo ani vidět. Červíčka se nedal zahlédnou vůbec, nepřekážela mu v tom ani jeho fosforeskující ruka. Červíček dávno povýšil krčení se na umění.
Jediný v celé místnosti, kdo neměl z Voldemorta strach, byl muž, který mu seděl po pravici. Jeho bledá tvář korunovaná černými mastnými vlasy signalizovala nezájem.
„Kdo se opovážil zabíjet mé smrtijedy!“ Křičel na místnost a nestaral se o to, že má značný problém s výslovností sykavek. Nikdo neodpověděl. Nikdo nevěděl. Jak také mohl.
„Kdo jim dělal zadní stráž?“ zařval opět Lord.
„Nikdy jsme nic takového nedělali, sire,“ namítla jedna z ležících postav.
„Ne?!“ podivil se Voldemort a uklidnil se. „Vlastně máš pravdu. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by nám mohli při vraždění odporovat. To by od nich nebylo vůbec hezké.“
„Ale příště každá výjezdová skupina bude mít ještě zadní stráž!“ Zařval znovu, i když už bez vzteku. Docela se mu líbilo, když jeho apoštolové smrti, jak jim v duchu říkal, třásli před ním na kolenou.
„A teď ta druhá věc,“ zasyčel tiše, ale o to nebezpečněji. „Ten šašek, který dělá šéfredaktora toho nového Věštce.“ Zatřepal novinami. „Dělá si z nás dobrý den! Vysmívá se nám! Z těch řádků se to jde cítit! Provokuje nás! Chci, aby jste mu dali lekci!“
„Co když je to past?“ odvážil se nadhodit jedna z třesoucích se hrudek.
„Past?“ Podivil se Voldemort. „Čí past? Myslíš, že ty trosky ministerstva se nás pokouší dostat do pasti?“ Voldemort se rozesmál. Smích byl podivný, a strašidelný, zakončený drsným zakašláním. Člověk by nevěřil, jak je snadné při démonickém smíchu spolknout vlastní jazyk, obzvláště když je tak dlouhý a tenký jako jazyk hadí.
„Ti idioti se nás bojí, schovávají se před námi a klidně nechají vraždit své lidi. Myslíš si, že si troufnou nám přichystat past?“ Jeho hlas naznačoval, že dotyčný nemyslí vůbec. „Najděte ho!“
„To bude těžké. Prý neustále mění pracoviště,“ namítla další hromádka.
„Tak hledejte! Máme jen tři úkoly! Najít toho vraha smrtijedů! Najít toho neschopného pisálka! A hlídat Pottera než vystrčí paty z domu! Jasné!“ Ze země se zvedl mumlavý souhlas.
„Skvělé,“ pochvaloval si Voldemort. A začal trhat Věštce na kousíčky. „Chci ten idiotský plátek zničit!“
„Ale pane!“ ozvalo se vykviknutí z podlahy. „Ještě jsem nedoluštil tajenku!“ Voldemort se rozhlédl po místnosti. Červíčka nikde neviděl.
„Červíčku,“ zasyčel sladce. To, že v oslovení nebyla žádná sykavka, bylo podružné. „Tak jsem přemýšlel... Nechtěl bys, aby ti i ta druhá ruka tak krásně zářila?“
Z podlahy se ozvalo kviknutí.
„Najděte je!“
***
Zacharias Lyesmith se usmíval. Divné na tom bylo, že se usmíval přímo do holé zdi. Dokonce na ní nebyla ani žádná přitažlivá prasklina.
Za zády se mu ozvalo zakašlání toho druhu, které mělo přivést jeho pozornost z dalekých výšin totální ignorace. Což se mu povedlo – svým způsobem. Zakašlání od někoho, kdo nepotřebuje dýchat a kašel je jen věc, která se stává jiným, rozvibrovalo okenní tabulky a poškodilo ušní bubínky.
„Vlade!“ Otočil se Zacharias na postavu stojící za ním. „Tohle to mi už nedělej!“ Muž zahanbeně sklonil hlavu, jeho pokožka na chvíli ztratila odstín kvalitně vyzrálého betonu. Na krátkou chvíli.
„Copak se děje? Někdo nás hledá? Nebo nás už někdo našel?“ Vyptával se Zacharias a pokoušel se změnit tlak v pravém uchu za použití pravého ukazováčku k hlubinným vrtům.
„Pan exministr, nyní velitel krizového štábu, by si s vámi chtěl promluvit,“ Vladovi se na tváři roztáhl široký úsměv, ve kterém se zaleskly zuby. Přesněji – především DVA zuby.
„Z toho zrovna nejsem nadšen,“ odvětil Zacharias s výrazem někoho, komu je právě těžce psychicky ubližováno.
„Má něco užitečného nebo chce opět omezovat svobodu slova?“
„Prý by vám rád vysvětlil, znovu, jak by bylo nejlepší vést známé noviny,“ přednesl Vlad servilně, aniž by mu zmizel úsměv z tváře. Zachariase jeho nanejvýše zubatý úsměv neznepokojoval. Vše přijímal se stoickým klidem týden staré mrtvoly. Případně s lehkým nenaložením týden staré mrtvoly. Občas tak i vypadal.
„Nepamatuji si, že by on kdy vedl nějaké noviny,“ poznamenal nevinně.
„To je pravda, pane,“ přikývl Vlad. „Jen nějaké ministerstvo...“
„Politika a žurnalistika není to samé!“ upozornil ho Zacharias. „Každopádně měl určitě nějaký pádný důvod? Nebo se mýlím?“
„Ne, pane. Jeden měl,“ připustil upír.
„Pádný?“ nadzvedl Zacharias obočí.
„Ano, pane. Celou dobu mi s ním mířil do obličeje.“
Žádné komentáře:
Okomentovat